CESTA 

Z cestovani letadlem jsem byla dost nervozni, protoze jsem sama nikdy neletela, ale az na to jak jsem byla utahana probehlo vsechno v pohode. Na letisti v Bangalore uz na me cekla otec Joy, nechal me si po ceste odpocinout a mohla jsem vyzkouset sve prvni indicke jidlo. Nevari tu vubec spatne, ale ani po skoro trech tydnech jeste nejsem uplne zvykla na to, jak je tu vsechno ostre. A to i k snidani.

PROBLEMY ME PRONASLEDUJI I SEM

V Bangalore jsem se sla zaregistrovat na cizineckou policii a zjistila jsem, ze mam viza napsana na spatnou adresu. Ne na misto, kde budu pusobit, ale na Bangalore, kde je hlavni sidlo mistni salesianske organizace. Krom toho, ze me poslali pro chybejici dokumenty, rekli, ze kontaktuji ceskou ambasasadu a za mam prijit za 15 dni. abzch tohle zjistila stravila jsem na policii 5,5 hodiny. Potom jsem jela do Hospetu, kam za mnou kazdou chvili chodila mistni policie, jakto ze jeste nemam registraci. Maji tu vic policejnich stanic, a z kazde se chodi ptat, misto aby si to navzajem rekli. Ti me poslali na dalsi policii do jineho mesta, kam jsem jela uplne zbytecne a jedine co mi tam rekli, je at prijedu, az budu mit tu registraci... Ted jsem opet v Bangalore, kde mi rekli, ze jeste nic nevyridili a ze tu mam pockat a v utery jim zavolat, jestli uz to nemaji vyresene. Do te doby tu musim cekat a nemuzu se vratit do Hospetu, protoze bych tam byla nelegalne. Tak tu aspon mam cas neco napsat sem, kdyz uz nic jineho :) No dobra, jeste jsem si tu konecne koupila indicke obleceni, doted jsem na to vubec nemela cas. Je to dost nezvyk, ale neni to spatne :)

HOSPET

Hospet je mesto, ve kterem bych mela cely rok pusobit. Za ty dva tydny, co jsem tam byla jsem si ho zamilovala. Ted mi hodne chybi, kdyz jsem v Bangalore, kde nemam skoro nic na praci. Hned jak jsem prijela, sesypaly se na me decka, popadly muj tezky kufr, dali ho jednomu klucinovi na hlavu a ten mi ho vynesl po schodech nahoru k pokoji. Nechapu, jak to dokazal. 

Hned ze zacatku mi hodne pomohl Johanes, dobrovolnik z Nemecka, ktery prave vcera dokoncil svou dobrovolnou sluzbu. V prvnich dnech mi hned ukazal, kde co je a jak to tu funguje. Bude mi tu chybet, ale nastesti tu jsou skveli mistni salesiani. Sice mam trochu problemy s jejich anglictinou, ale oni jsou naprosto v pohode, takze se s nimi da vyjit i tak. 

MOJE PRACE

Kazdy den rano a vecer dohlizim na 26 kluku, kteri tu bydli na internatu a do skoly chodi do mesta, aby se ucili. Je to celkem narocna prace, protoze oni skoro nemluvi anglicky a ja mam zatim jen par zakladnich slovicek v kannade (mistni jazyk). Oni by ti kluci byli v pohode, kdybych je nemusela hlidat, aby se ucili. Takhle to berou jako buzeraci a nekdy mi to davaj pekne sezrat. No nastesti mi chodi obcat pomoct vychovatel z vedlejsi tridy. Ten autoritu narozdil ode me ma. Mozna za to muze ten prut, ktery drzi v ruce, a neboji se jim svihnout. Toho chlapa se nekdy bojim i ja. Ale neni to tak hrozne, jen si jeste musim zvyknout. A kdyz to fakt nepujde, mam moznost rict, ze to delat nebudu. To se ale asi nestane.

Neni to tu ale jen otrocina :) Mame tu jednu velkou halu, kde bydli padesat malych deti. Holky i kluci. Ti jsou rozdeleni do tri trid podle schopnosti. Ja ucim dve z nich zaklady Aj. Jsou to uzasna decka. Obcas sice zkousi, co si mohou dovolit, ale to je normalni a neni to v takove mire, ze bych to nezvladla. Pro tyto deti dvakrat tydne pripravuji velky spolecny program. Zatim jsme jednou vyrabeli a jednou hrali hru. Oboji melo uspech, tak doufam, ze mi napady vydrzi cely rok. 

Domluvila  jsem se se salesiany, ze budu kazdou nedeli travit ve Snehale (doufam, ze to pisu spravne), malem stredisku na kraji mesta, kde je 40 deti a uzasna atmosfera. Zatim jsem se tam dostala jen na kratkou chvili, ale uz se tesim, az tam budu moci zacit jezdit pravidelne.

Ctvrtky mam volne, mohu se zaridit podle sveho. Zatim vzdycky byla nejaka specialni akce, kde byla nutna moje pritomnost, ale treba to priste vyjde. 

Jinak kazdou volnou chvili, kdy nejsem uplne utahana travim s malyma detma. Pomaham s uklidem, nebo s nima jenom hraju hry nebo blbnu. Jsou ze me uplne odvazani. Porad porovnavaji nasi barvu kuze, prohlizi si moje hodinky (mam takove silene - decke se vcelkama), nebo me nuti zpivat :D. 

Aby můj pobyt v Indii byl naprosto bezproblémový, vyžrala jsem si už v Čechách snad všechny komplikace, které mě mohly potkat. Doufám…

KDE TEDA VLASTNĚ CELÝ ROK BUDU?

Pro Indii jsem byla rozhodnuta už od začátku své roční přípravy. Proto mě dost překvapilo, když jsem zhruba v půlce přípravného kurzu zjistila, že bych se více hodila v Bulharsku. To mě celkem rozhodilo, a tak jsem byla opravdu ráda, když se situace uklidnila, a já mohla začít komunikovat o svém příletu s Indy. Indie je velká země, a tak ze začátku nebylo jasné, kam přesně pojedu, ale nakonec jsem dostala kontakt na otce Josepha, z Bangalore a rozhodlo se, že pojedu do Hospetu na jihu Indie.

KAM MÁM PŘESNĚ LETĚT?

Otec Joseph mi v jednom mailu napsal, že si mám koupit letenku do Indie a dát mu vědět, jak dorazím. Tak jsem si koupila letenku do Bombaje a z Bombaje do Hubli – nejbližšího města k Hospetu. Až potom jsem se dozvěděla, že prvních několik dní nebudu v Hospetu, ale v Bangalore, kde se nejdřív seznámím s organizací a tak. To jsem ale zjistila až, když už jsem měla koupenou letenku, tak jsem ji musela zrušit a kupovat jinou – snad už správnou.

HEKTICKÉ PŘÍPRAVY

Místo, abych se v klidu připravovala na odlet, jsem poslední měsíce trávila organizací Svojsíkova závodu, zkouškovým na dvou školách a skautským táborem, takže jsem se opravdu nenudila, a skoro se divím, že zatím snad všechno stíhám.

ZTRÁTA PASU A ŽÁDOST O VIZA

Už dva měsíce před odletem jsem vyrazila na Indickou ambasádu, abych požádala o viza. Ještě že jsem tam šla tak brzy, protože mi pokaždé, když jsem tam byla, oznámili další věc, kterou jim ještě musím dodat, tak jsem aspoň měla čas to řešit. Také se jim tam jednou ztratila má složka, ještě že jsem měla všechny dokumenty nakopírované.

Když jsem tam šla měsíc před odletem, tak mi řekli, že mám vše v pořádku, okopírovali si můj pas, vrátili mi ho a poslali mě domů, s tím, že se mi ještě ozvou a že do měsíce budu mít viza hotová. Asi by to bylo v pohodě, kdyby se mi po cestě z ambasády nepovedlo ztratit pas. Když jsem to zjistila, tak jsem prohledala několikrát všechno, co jsem mohla, obvolala jsem dopravní podniky, jestli se tam něco nenašlo, ale bez úspěchu. Proto jsem hned další den běžela zažádat o nový pas a oznámit na ambasádě, co se stalo. Na pasovce mi řekli, že to bude trvat tři týdny, než mi udělají nový. Po dvou týdnech jsem tam volala, jestli ho tam už náhodou nemají a zjistila jsem, že už tam dávno je. Místo tří týdnů jim to trvalo tři dny.  Škoda, že jsem jim nezavolala dříve.

Přijela jsem ze skautského tábora do Prahy pro pas, ale zrovna ten den, nefungoval už od rána na ministerstvu vnitra nějaký systém a netušili, jestli to začne fungovat. Tak jsem tam čekala tři hodiny, spolu s jednou paní, která pas potřebovala pro syna, který ten den měl jet do Německa. Po úmorném čekání, kdy jsme fungovaly jako informace pro všechny příchozí (nikde nebyla žádná cedule, a tak jsme každému vysvětlovaly, co se děje), najednou systém naskočil. Takže pas jsem měla, ale na ambasádu už jsem to nestíhala, tak jsem tam šla až o den později.

Na ambasádě jsem se dozvěděla, že mi chybí ještě nějaký dopis od přijímací organizace (ne, ten který jsem jim už přinesla, nestačí). Nakonec mě zachránil Jára Vracovský, koordinátor českých dobrovolníků, který napsal na ambasádu za mě i za Jirku (druhého dobrovolníka v Indii), poslal mail s dokumenty a informacemi o organizaci. Potom mi zavolali z ambasády, že mám přinést nový pas, a že viza dostanu.

Dnes si pro ně jdu, tak doufám, že mi je dají :-)

…Takhle to zní asi dost děsivě, ale je to „koncentrát“ z mých problémů za poslední dva až tři měsíce, mezitím jsem stíhala i jiné věci, než se jen stresovat. Koukala jsem na Big Bang Theory, několikrát jsem se vyrazila na výlet, kde jsem nemusela nic řešit, a ještě jsem stihla sestře pomoct vybrat šaty na maturitní ples :-)