Předodletové anabáze

Aby můj pobyt v Indii byl naprosto bezproblémový, vyžrala jsem si už v Čechách snad všechny komplikace, které mě mohly potkat. Doufám…

KDE TEDA VLASTNĚ CELÝ ROK BUDU?

Pro Indii jsem byla rozhodnuta už od začátku své roční přípravy. Proto mě dost překvapilo, když jsem zhruba v půlce přípravného kurzu zjistila, že bych se více hodila v Bulharsku. To mě celkem rozhodilo, a tak jsem byla opravdu ráda, když se situace uklidnila, a já mohla začít komunikovat o svém příletu s Indy. Indie je velká země, a tak ze začátku nebylo jasné, kam přesně pojedu, ale nakonec jsem dostala kontakt na otce Josepha, z Bangalore a rozhodlo se, že pojedu do Hospetu na jihu Indie.

KAM MÁM PŘESNĚ LETĚT?

Otec Joseph mi v jednom mailu napsal, že si mám koupit letenku do Indie a dát mu vědět, jak dorazím. Tak jsem si koupila letenku do Bombaje a z Bombaje do Hubli – nejbližšího města k Hospetu. Až potom jsem se dozvěděla, že prvních několik dní nebudu v Hospetu, ale v Bangalore, kde se nejdřív seznámím s organizací a tak. To jsem ale zjistila až, když už jsem měla koupenou letenku, tak jsem ji musela zrušit a kupovat jinou – snad už správnou.

HEKTICKÉ PŘÍPRAVY

Místo, abych se v klidu připravovala na odlet, jsem poslední měsíce trávila organizací Svojsíkova závodu, zkouškovým na dvou školách a skautským táborem, takže jsem se opravdu nenudila, a skoro se divím, že zatím snad všechno stíhám.

ZTRÁTA PASU A ŽÁDOST O VIZA

Už dva měsíce před odletem jsem vyrazila na Indickou ambasádu, abych požádala o viza. Ještě že jsem tam šla tak brzy, protože mi pokaždé, když jsem tam byla, oznámili další věc, kterou jim ještě musím dodat, tak jsem aspoň měla čas to řešit. Také se jim tam jednou ztratila má složka, ještě že jsem měla všechny dokumenty nakopírované.

Když jsem tam šla měsíc před odletem, tak mi řekli, že mám vše v pořádku, okopírovali si můj pas, vrátili mi ho a poslali mě domů, s tím, že se mi ještě ozvou a že do měsíce budu mít viza hotová. Asi by to bylo v pohodě, kdyby se mi po cestě z ambasády nepovedlo ztratit pas. Když jsem to zjistila, tak jsem prohledala několikrát všechno, co jsem mohla, obvolala jsem dopravní podniky, jestli se tam něco nenašlo, ale bez úspěchu. Proto jsem hned další den běžela zažádat o nový pas a oznámit na ambasádě, co se stalo. Na pasovce mi řekli, že to bude trvat tři týdny, než mi udělají nový. Po dvou týdnech jsem tam volala, jestli ho tam už náhodou nemají a zjistila jsem, že už tam dávno je. Místo tří týdnů jim to trvalo tři dny.  Škoda, že jsem jim nezavolala dříve.

Přijela jsem ze skautského tábora do Prahy pro pas, ale zrovna ten den, nefungoval už od rána na ministerstvu vnitra nějaký systém a netušili, jestli to začne fungovat. Tak jsem tam čekala tři hodiny, spolu s jednou paní, která pas potřebovala pro syna, který ten den měl jet do Německa. Po úmorném čekání, kdy jsme fungovaly jako informace pro všechny příchozí (nikde nebyla žádná cedule, a tak jsme každému vysvětlovaly, co se děje), najednou systém naskočil. Takže pas jsem měla, ale na ambasádu už jsem to nestíhala, tak jsem tam šla až o den později.

Na ambasádě jsem se dozvěděla, že mi chybí ještě nějaký dopis od přijímací organizace (ne, ten který jsem jim už přinesla, nestačí). Nakonec mě zachránil Jára Vracovský, koordinátor českých dobrovolníků, který napsal na ambasádu za mě i za Jirku (druhého dobrovolníka v Indii), poslal mail s dokumenty a informacemi o organizaci. Potom mi zavolali z ambasády, že mám přinést nový pas, a že viza dostanu.

Dnes si pro ně jdu, tak doufám, že mi je dají :-)

…Takhle to zní asi dost děsivě, ale je to „koncentrát“ z mých problémů za poslední dva až tři měsíce, mezitím jsem stíhala i jiné věci, než se jen stresovat. Koukala jsem na Big Bang Theory, několikrát jsem se vyrazila na výlet, kde jsem nemusela nic řešit, a ještě jsem stihla sestře pomoct vybrat šaty na maturitní ples :-)